Dne 24. září 2004 se v našem dojo konaly zkoušky STV (stupně
technické vyspělosti). Zkušebním komisařem byl Jaromír Musil z
Brna, nositel 3. danu.
Přesto, že začínat se mělo až v 17:00, sraz byl smluven už na 4
hodiny odpoledne. Údajně proto, abychom se před zkouškami mohli
pořádně zahřát a rozcvičit, ale vedlejším produktem bylo bohužel
také zvýšení nervozity. Ta ještě vzrostla, když jsme se dozvěděli,
že se zkušební komisař opozdí. Naštěstí to ale nebylo nijak
drastické, takže už v 18:00 bylo vše připraveno a mohlo se
začít.
Jako vždy, nejdříve přišli na řadu adepti na 8.kyu. Protože jich
bylo celkem 8, museli se rozdělit na dvě čtveřice. Ostatní se s
napětím dívali, jak zkouška probíhá, případně si ještě ujasňovali
detaily ve svých technikách. Jedinci, kteří se teprve učili
zkušební řád nazpaměť, byli opravdu spíše výjimkou. Asi po 40
minutách pak vynesl zkušební komisař konečný ortel. Všech 8 adeptů
získalo 8.kyu.
Po nich nastoupilo dalších 5 cvičenců na zkoušku na 7.kyu. Ti
bohužel necvičili úplně podle představ komisaře. Dokonce museli
cvičit několik technik ještě jednou, aby zkušebního komisaře
přesvědčili, že na to opravdu mají (příp. nemají). Podle komisaře
byly výkony všech pěti žáků „na hranici“. Nakonec ale udělil 7.kyu
třem z nich.
Pak přišli na řadu adepti na 6.kyu. Ti byli čtyři. Cvičili opravdu
naplno, ale my, co jsme je pozorovali z šatny, jsme jim moc šancí
nedávali. Také komisařovi se jejich techniky chvílemi nepozdávaly,
a tak požadoval dokonce i několik základních technik z 8.kyu. I
tady měl ale ze zkoušených smíšené pocity. Proto museli žáci
opakovat ještě jednou celý soubor technik „kihon ido“ (čili
techniky v pohybu). Nakonec se jim ale toto úsilí vyplatilo,
protože všichni svůj vysněný pásek získali.
Poslední skupinu tvořili dva adepti na 4.kyu a jeden adept na
3.kyu. Komisař záhajil zkoušku slovy: „No, třetí a čtvrtý kyu, to
už je karate. Tak ukažte.“ To už bylo jasné, že nebude tak
tolerantní jako u nižších stupňů. Po odcvičení všech technik (tzn.
kihon, kihon ido, oyo ido no kamae – bojových technik, kumite, kata
a aplikace kata) se ale moc nerozmýšlel a všem vyšší technický
stupeň udělil. Dokonce se ještě obrátil k ostatním, kteří už měli
odcvičeno, a řekl, že „takhle nějak by to mělo na páskování
vypadat“.
Nikdo další už na zkoušky sice nešel, ale protože před námi bylo
ještě celé dvoudenní soustředění, nikdo nespěchal domů. Toho náš
trenér Laďa Havel využil, a poprosil Jaromíra Musila o krátký
trénink. Nakonec sice tento „krátký“ trénink skončil až v 10 hodin
večer, ale všichni jsme cítili, že nám to hodně dalo. Proto nikdo
nenadával. A Martin Skřenek se dokonce s panem Musilem domluvil na
dalším semináři, který by se měl konat někdy v prosinci.
Celé páskování tedy skončilo v podstatě úspěšně. Z celkem 20
cvičenců obstálo ve zkouškách 18, což je podle mě velmi dobrý
výsledek.